Jmenuju se Martin. Je mi 23 let a mám leukemii.

Na první pohled byste na Martinovi nezpozorovali nic nápadného. „Chodím rád na procházky se psem, rád se učím nové věci a když mám hodně volného času, tak si zahraju nějaké hry s kamarády,“ popisuje sám sebe. Martina ale odlišuje jedna zásadní skutečnost: trpí akutní lymfoblastovou leukémií/lymfomem. A rozhodl se o svůj příběh podělit.

Zdravotnické prostředí nebylo Martinovi vůbec cizí. Studoval střední zdravotnickou školu, následně se chtěl stát dentálním hygienistou. Když přerušil studium, aby se trochu porozhlédl po světě, našel si práci a získal praktické zkušenosti, skolila ho nenadálá rána. „Asi před rokem se mi zvětšily uzliny na krku a v tříslech,“ vzpomíná na první příznaky, „byl jsem hrozně unavený, nemohl jsem spát a když jsem usnul, hlasitě jsem chrápal.“ K návštěvě praktického lékaře ho vyburcovala až maminka. „Praktik ale nevěděl, co se mnou, tak mě poslal na biopsii do Motola. A po dvou týdnech jsem zjistil, že mám lymfom.“
„Byl jsem v šoku jakoby zmrzlý, nevěděl jsem co říct,“ popisuje svou reakci okamžitě po diagnóze, „věděl jsem, že to asi znamená rakovina. Hlavní otázkou pro mě bylo, jestli je to léčitelné. Trochu mě uklidnilo, když mi paní doktorka potvrdila, že je.“ Následně se rozběhl náročný koloběh léčby. Martin musel být hospitalizován nejdříve ve Všeobecné fakultní nemocnici, kterou následně vystřídal Ústav hematologie a krevní transfuze. Na svůj pobyt v nemocnici nemá moc růžové vzpomínky. „Byl jsem na pokoji sám, ale nemohl jsem si ani otevřít okno. Asi dva měsíce jsem nemohl spát.“ Před každým cyklem chemoterapie pak musel absolvovat řadu vyšetření, znovu a znovu. Odběry krve, odběry kostní dřeně, lumbální punkce na vyšetření postižení mozku. „Z odběru kostní dřeně mám pořád husí kůži. Je to hodně nepříjemné,“ dodává Martin a zároveň ukazuje stopy po opakovaných odběrech krve na předloktí. Samotná chemoterapie pak na duchu také nepovzbudila. „Začalo mi být nevolno, hodně jsem zvracel, neměl jsem vůbec chuť k jídlu, zhubnul jsem 10 kilo. Vypadaly mi vlasy, byl jsem furt unavený, nic se mi nechtělo dělat, ležel jsem jen v posteli. Po čase si ale člověk zvykne a už to tolik nevnímá.“

Pak přišlo ale krizové léto. Martinovi na oslabenou imunitu nasedla infekce. „Bylo to hrozné období,“ vzpomíná, „nemohl jsem se vůbec hýbat, vstát z postele. Měl jsem i potíže se žaludkem, museli mi podávat výživu do žíly. Nejhorší je, že každá změna, kterou na sobě člověk zaznamená, v něm vyvolá pocit, že se jeho nemoc obrátila k horšímu – i když to nemusí být nutně pravda. Byl jsem psychicky na dně, v jednu chvíli jsem si i říkal, že bych to všechno vzdal. Ale rodina mě podržela.“ Martinova rodina přitom žádnou dřívější zkušenost se závažným onemocněním tohoto typu neměla. „Mamka byla hodně vyděšená. Táta to pak bral trochu líp, když si o tom něco přečetl. Hodně jsem se k němu pak obracel, to on mě navštěvoval pravidelně v nemocnici. Mluvili jsme hlavně o každodenních věcech z jeho života. Myslím, že nás to hodně sblížilo,“ popisuje Martin. Podpora rodiny a přátel mu nikdy nedovolila cítit se sám. I s lékaři a sestřičkami má Martin dobrou zkušenost, dokonce se spřátelil s jedním zdravotním bratrem.

Teď už se ale cítí jako zdravý člověk. A čemu by se teď rád věnoval? „Chtěl bych žít naplno, nezůstávat na jednom místě, hodně cestovat – třeba do Norska nebo Nizozemí, v létě plánujeme cestu do Řecka. Taky bych se chtěl zdokonalovat v cizích jazycích. Teď se třeba učím vařit, to je asi aktuálně můj cíl, zrovna včera jsme s kamarády vařili špagety s masovými kuličkami,“ směje se.

Když se ohlédne na svůj život před nemocí, nejspíš by změnil svůj způsob života. „Moc jsem se o sebe nestaral, jedl jsem nezdravá jídla, to bych chtěl teď omezit.“ A nutnost převzít zodpovědnost za své zdraví by rád zdůraznil i ostatním: „Chtěl bych, aby si lidi uvědomili, že každého může postihnout tahle nemoc, aby to nepodceňovali a byli připraveni na všechno – což znamená i nebýt líný, vést lepší životosprávu a třeba darovat kostní dřeň.“
A je něco, co by vzkázal lidem, co se ocitli v podobné situaci? „Hlavně se nevzdávat a bojovat do konce. Stojí to za to a pak budete mít pocit, že zvládnete všechno. Mám rád přístup Rockyho Balboy: život je drsný místo a vždycky tě bude srážet dolů, ale záleží na tobě, jestli se zvedneš ze země, to je jediná cesta, jak zvítězit. Pokaždé, když se zvedneš, tak zvítězíš.“

Martin zůstává na přání své rodiny v anonymitě (bez fotodokumentace). Jeho rodiče se obávají stigmatizace Martina maligním onemocněním na sociálních sítích a možných dopadů v budoucnosti. Jejich přání samozřejmě respektujeme. S Martinovým souhlasem ale sdílíme jeho příběh alespoň písemně, jedním z našich cílů je právě destigmatizace pacientů jako je Martin, zbavit širokou veřejnost a zejména pak vietnamskou komunitu předsudků vůči maligním onemocněním, aby mohli lidé jako Martin žít naplno a podle svých přání.